Odhalení

  • Trvalo mi dlouho než jsem dokázala uchopit myšlenku, že nezáleží na okolnostech, ale na tom, jaký k nim zaujmeme postoj. Byla jsem přesvědčená, že tohle už bezpečně zvládám, ale jen do chvíle, než přišla první kolize...A pak se to stalo, z nějakého neznámého důvodu jsem na celou situaci nahlížela z pohledu diváka, i když jsem v ten samý čas hrála hlavní roli. Prožívala jsem emoce a zároveň jsem jim byla na míle daleko, a s každým dialogem stále hlouběji odkrývala skryté mechanismy ega. 
  • Například to jak jsem bezmyšlenkovitě a bez důkladné analýzy přijímala názory, které jsem následně postavila na negativních emocích, aniž bych si ověřila, jaký postoj k nim druhý zaujímá, nebo jaký význam jim přikládá. Takový postoj je velice omezující, protože brání další komunikaci, aniž by byly řečeny všechny důležité informace a obě strany se dohodly na konečném výsledku. 
  • V další moment mi tělem projel pocit, že i kdyby byl celý svět proti mě, mohu se spolehnout sama na sebe. Na svou kreativitu, sílu a odvahu, kterými jakýkoliv problém vyřeším. 

Nebe bez mraků

  • Po všech těch letech práce na sobě, pochopení procesů, které mě utvářely a utvářejí, si dovoluji být slabá, nerozhodná, citlivá a láskyplná. Je to jako bych znovu létala. S lehkostí a nově nabitou moudrostí, která mi dává jistotu.
  • Připustit si emoce je jeden z nejkrásnějších momentů v životě. Velký zářivý záblesk. Zázrak na počkání 💖 Jako když se zahrne opona po vydařeném divadelním představení, a zhasnou všechna světla. Rozhostí se lahodné a podmanivé ticho. 
  • Obklopovat se pozitivními emocemi vytváří něco, co nelze přehlédnout. K dosažení takového stavu je zapotřebí jeden ochránce s otevřenou náručí. A právě takovými entitami jsou v našem životě síla a laskavost. Nelze je brát na lehkou váhu. Jeden s odvahou a rozhodností, druhý s porozuměním a láskou, tvoří nerozlučný tým. 
  • Síla rozhoduje, co je a není dobré. A pokud už si nějakou negativní myšlenku, či emoci k sobě připustí, transformuje ji do takové podoby, aby nikomu neublížila. Laskavost zase pečuje o to, aby se negativní myšlenka, či emoce neskrývaly za něčím jiným, ať už za falešnou hrou na spravedlnost, trestáním, pomluvami atd. Dává jim stejnou pozornost, jako všemu ostatnímu. Tak i potvrzení, že mají své místo a poslání, to proč přicházejí a čím mají život obohatit. 

Posvěceno ohněm

  • Sama jsem se přesvědčila, že staré nánosy mají stovky vrstev. Vyčistíte jednu, a vzápětí se vrhnete na další, o které nevíte, že tam vlastně je. Před pár týdny jsem kontaktovala svou terapeutku přes regresní terapii s otázkou, jak vymezit hranici mezi minulostí a přítomností, aby na mě neměla takovou moc.
  • Následovalo sepsání několika dopisů, které pro mě byly velkým překvapením. Při odhalování minulosti jsem zahlédla  svou pýchu, přetvářku i nedokonalost. Na jednom listě jsem psala o sobě, rodině, a nakonec jak se ke všemu, co mě trápí, postavím. S novými nápady. Hodnotami. Podle kterých se nyní budu řídit. 
  • Nikdy nezapomenu na všechny ty teplé večery, kdy jsem jeden dopis po druhém nechala spálit. A dívala se k hvězdné obloze nade mnou...
  • Udělala jsem si hloubkovou revizi toho, jakou matkou, partnerkou a člověkem chci být. S jedním cílem. Neopakovat minulost, ale vydat se do neprobádaných vod. 
  • Uvolnila jsem tenzi, a otevřela cestu ke svým snům. S vědomím, že není důležité, aby se vše splnilo do puntíku. Právě naopak. S radostí v srdci, že dělám maximum pro jejich splnění. A vděčností, že mám vše, co potřebuji. 

Za oponou

  • Hodně krát jsem mluvila o změně, ale jak poznat, že se doopravdy děje? Může se projevit jako pocit, že je něco jinak. Nebo, že nám spadl kámen ze srdce. Nebo do našeho života začnou proudit noví lidé a příležitosti. Pokud necítíme žádnou změnu, jsou to pouze naše domněnky, že na sobě makáme, ale skutek utek. A my musíme začít znovu, jinak a lépe. 
  • Léty tréninku lze výsledky změn vysledovat v několika dnech, či dokonce minutách. A to v závislosti na nadcházejících událostech, které dávají zpětnou vazbu o úspěšnosti a hloubce jednotlivých přeměn. 
  • Zatímco rozum směřuje veškeré aktivity k jednomu cíli, emoce se spojují s transformační energií a vytváří obsah. Díky rozumu chápeme, co se děje. Díky emocím registrujeme, že se něco děje. 
  • V konečném výsledku vedou změny k očištění těch struktur, které již nefungují a potřebují nahradit.
  • Účinnou technikou při aplikování změn je ,,vypnutí". Tzn. vytyčit si cíl, položit základy, a pak nechat věci přirozeně plynout, než přijde další impulz k aktivitě. Každá změna potřebuje dozrát, a najít své místo. Je to příležitost se zastavit, zpětně vyhodnotit vložené úsilí a vychutnat si plody vlastní práce. 

V hlavě

  • Chceme-li role poznat trochu víc zblízka, musíme se podívat na jejich původ. A to do dětství: na rodinnou atmosféru, klíčové události, to jakým způsobem se k sobě jednotliví členové chovali, a jaké role jim byli v rámci rodinné hierarchie přidělovány.
  • Já jsem například suplovala maminku. Situace to tak vyžadovala. V této roli jsem se učila zodpovědnosti, péči o rodinu v celé její míře, byla jsem zodpovědná za program a částečně výchovu. Což jsou hezké dovednosti. Ale jak už jsem psala dříve, když člověk trénuje pouze jednu stranu, dochází k nerovnováze. Absenci volného času, a neschopnosti načerpat síly. Zaměření se na výkon a být za každé situace silná, protože na zranitelnost není čas. 
  • Z této analýzy se krásně vyprofilovala strategie přežití, která byla v čase mého dětství nezbytná. Byla do mě obtisknuta tak silně, že jsem si ji nesla velkou část dospělosti. Ve všech oblastech života. A to vytvářelo nesoulad. Bylo třeba se posunout dál, a tříbit další role a dovednosti, které s dospělostí přicházely. 
  • Další strategie přežití může být například vysoká míra empatie vedoucí k upřednostňování potřeb ostatních, která se vyprofilovala jako neúčinnější ochrana proti bolesti a tlakům v rodinách s vysokou mírou agresivity a dominance.
  • Co se stane s příchodem dospělosti? Jednotlivé role se začnou prolínat. A nám se může stát, že si vyzkoušíme na vlastní kůži, jaké to je být v roli například cholerického člověka, kterým byl v našem dětství někdo z blízkých. 
  • Najednou sami zakusíme, co taková emoce dokáže, a jaké výzvy přináší. Jenže teď je řada na nás, abychom ukázali, jak se s tím popereme. A tady končí veškerá legrace. Už nemůže ukazovat prstem na ostatní, protože teď jsme to my, kdo bojuje se stínem. 

Na palubě

  • Přijmutí role nás zasazuje do konkrétního příběhu. Znamená to, že se staneme pasivními i aktivními účastníky v celé plejádě situací odehrávající se mimo naši kontrolu a směřování. 
  • Celý život je o střídání rolí, ze kterých plynou určité pocity. Nemocný bude dosahovat zcela jiných zkušeností a závěrů, než člověk na vrcholu kariéry. Budou se logicky lišit i způsoby, jak dotyční naplňují svůj život, a jak k němu přistupují. 
  • Pojítkem mezi rozdílným vnímáním rolí je naslouchání. Bez souzení a porovnávání. Naslouchání snižuje tenzi. A dává prostor vzniknout něčemu novému, co všechny zúčastněné obohatí. 
  • Teprve až budeme schopni ustoupit ze svého pohledu, a s laskavým srdcem se vcítit do toho, v čem žijí ostatní, otevře se nám cesta k porozumění. Slova se pak stanou pojítkem jak se dorozumět. 
  • Vždyť každý z nás si přeje být vyslyšen, přijat a pochopen takový jaký je, teď a tady. Nikoliv, až v nějaké dokonalé podobě a za optimální podmínek, které nemusí nikdy nastat. 
  • Každý si přeje, aby mu byla dána důležitost a prostor říci bez obalu, co má na srdci. Aby v klidu a bezpečí vyjádřil své názory, aniž by je musel obhajovat nebo se bránit. 
  • Opustíme-li vlastní ego, posílíme vzájemnou sounáležitost. 
  •  Důležitou otázkou, kterou bychom si měli položit je: ,,Jaký to má smysl, když si budu stát tvrdošíjně za svým? Co mi to přinese?"
  • Nyní nemluvím o tom, abychom ustupovali, nebo se sebeobětovali. Zdravé prosazení je žádoucí. Co chci zdůraznit je důležitost změny v rolích. Když jeden mluví, druhý naslouchá. Tzn. že první  odhaluje své ego a získává v tu chvíli prioritu. Druhý mlčí, a v případě potřeby reaguje (jeho úkolem je pochopit druhého, nikoliv prosazovat vlastní ego). 

Zvonkohra

  • Rodíme se s potenciálem a posláním do již zabudované struktury rodiny a společnosti. 
  • Celá naše osobnost se stává nezaměnitelným hráčem v dané struktuře vztahů. I když to po velkou část našeho života nemusíme vypadat, jakmile se na celý příběh podíváme z perspektivy třetí osoby, vidíme jak vlastnosti, dovednosti a jednání každého z nás vytváří dokonalý celek. 
  • Kdybychom měli odpovědět na otázku: ,,Je pro společenství důležitý někdo, kdo se obětuje? Kdo je starostlivý a za svou péči nepožaduje nic nazpět? Je pro společenství důležitý rebel, který boří to, co již nefunguje? A co takový cílevědomý a pracovitý člověk? Má tam také své místo?"
  • Tím, že má každý člen své nezaměnitelné místo a poslání, šetří energii ostatním. Činí to, co mu jde od ruky a zcela přirozeně. Přispívá tím nejlepším, co má, a to celé skupině. Ví, kde je jeho místo. V čem se může dále realizovat a zlepšovat. A na oplátku si bere od ostatních to nejlepší z jejich životů, inspiruje se jejich příběhy, a tím se sám mění. 

Na jedné lodi

  • V jakémkoliv typu vztahu narazíme na lidi, kteří právě procházejí těžkým obdobím, zatímco my jsme stabilní. Jenže. Jsme-li součástí příběhu toho druhého, dříve nebo později se nás jeho nálada a rozhodnutí začnou dotýkat. 
  • V předešlém příspěvku jsem mluvila o tom, jak důležité je dotknout se pomyslného dna. V tomto případě je to dvojnásob důležité. Noříme se totiž s tím druhým k jeho podstatě a kořenům. Na této cestě se může otevřít i naše Pandořina skříňka. Pokud se tak stane, nezůstane kámen na kameni.
  • Přesto můžeme v jakoukoliv chvíli, zvláště když cítíme, že nám to přerůstá přes hlavu, říci NE. Na jakékoliv rozhodnutí, či emoci. 
  • Pokud je například partner nerozhodný, můžeme jednat již v průběhu, než nám bude oznámeno finální stanovisko. Tato strategie je důležitá i z toho hlediska, že dává věci do pohybu. Když zůstaneme tolerantní, i když nás tato nerozhodnost ničí, budeme se cítit čím dál více bezmocnější.
  • V okamžiku, kdy si vytyčíme svou roli a hodnoty, podle kterých budeme následně jednat, vytvoříme si odstup a pevnou základnu. Svou energii investujeme do toho, abychom zůstali vyrovnaní. A druhému přenecháme zodpovědnost za řešení problému. 
  • Když převezmeme otěže, okrademe druhého o sílu a vítr z plachet. My se v průběhu času unavíme, a on se bude cítit ještě víc na nic. Proto...Každý si svou lekcí musí projít sám.
  • Čím můžeme konkrétně pomoci? Upřímností. Laskavostí. A dodáním víry, že to zvládne!
  • Jak si najít svou roli v příběhu toho druhého? Stačí se zeptat: ,,Jak bych si přál, aby se ke mně chovali ostatní, pokud bych se nacházel v podobné situaci?" 

Když pohádka končí

  • Minulost. Vlastní stíny. Šeď všedních dnů. Dostáváme se do spirály, ze které není úniku. Co s tím? Jak získat opět pevnou půdu pod nohama? 
  • Ponořit se až na samé dno, projít se po něm. Rozhlédnout se kolem. Co vidíte? Co cítíte? Je toto dno tak bolestivé a strašidelné, jak jste si na hladině představovali?
  • Už jen samotný ponor vyžaduje jistou dávku odvahy, protože nemáme tušení, co se tam dole bude dít, koho potkáme. V naší mysli naskakuje tisíce otazníků, které čekají na zodpovězení. 
  • A co když Vám povím, že na samém dně leží perla, čekající na to, až k ní doplujeme a spatříme její krásu? 
  • Je to klíč, který otevírá dveře ze světa konfliktu a nerozhodnosti. Mysl ve spolupráci s fantazií vytváří scénáře, které se v 99 procentech nikdy nestanou, ale my jim bezmezně věříme. Naše snaha zůstat na hladině čeří vody. Nevěříme vlastnímu tělu. Netrénujeme svůj dech. Zůstáváme stát na místě. 
  • Čím více myslíme, tím delší seznam strachů ve své mysli oživujeme a dáváme jim moc nad vlastním životem. 
  • Zůstat nad hladinou vyžaduje hodně sil. Je to práce  24/7. Když se však ponoříme a necháme se unášet, proudy nám pomohou dostat se k cíli. 

MY

  • Kombinace dvou zcela odlišných světů, které se každý den ovlivňují. 
  • Souhra všech očekáváních a snů, které si chceme ve vztahu splnit. Stejně tak jako cítit lásku. Být obdarován a darovat.  
  • Přejeme se dotknout dna: našich vnitřních hranic, v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Přejeme si prožívat vášeň bez omezení. Létat a zapomenout. Vnímat pouze vzduch, který nás nadnáší. Bezstarostnost i svět, kde je vše možné. 
  • Tato stránka naší osobnosti je stále s námi. Ať je realita jakkoliv obtížná. V jednu chvíli zaklepe a připomene nám, že pod nánosem všech těch povinností leží pestřejší svět, který má také právo na život. 
  • Je to naše zásobárna životní energie a štěstí, která se mj. otevírá ve společném projektu zvaném ,,MY". 
  • Síla vztahu závisí na tom, jak jsme celiství, sebejistí a laskaví. Nejen k sobě, ale všem okolo. Jakým způsobem podporujeme své srdce, které se stává hnacím motorem našeho úspěchu...
  • Co si budeme povídat. ,,MY" je jednou z nejtěžších zkoušek v životě, jak ustát sám sebe, ale i toho druhého. Zároveň jak růst a vzdělávat se. V tom lepším případě s hřejivým a vzrušujícím pocitem, že je to po čertech dobrodružná cesta!

Mezi dvěma světy

  • Tím, že si aktivně plníme sny, generujeme zároveň pocit štěstí. Dáváme našemu životu a počínání smysl. Vkládáme do jeho realizace to nejlepší ze sebe. Z našeho nitra vychází energie, která přitahuje další příležitosti a stejně smýšlející blázínky jako jsme my :)
  • Pozitivní emoce otevírají tělo i mysl, aby se postupně připravovali na to, co v budoucnu přijde. 
  • Negativní emoce nás izolují v kleci, ze které není úniku. 
  • Další úskalí přichází, pokud podporujeme druhého, bez toho aniž bychom investovali čas a energii do budování vlastního přání. 
  • Na druhou stranu, pokud si se sny začneme hrát, bez omezení a pravidel; přetvářet je a dávat jim různé formy, podpoříme svou nevědomou část a ta začne vzkvétat. Odměnou pak budou různé náhody a překvapení, které nám cvrnknou do nosu ❤
  • Pokud svou mysl a tělo krmíme negativními myšlenkami a emocemi po celý den, a bez přestávky; po několika dnech se toto chování stává automatickým a je těžké ho změnit.
  •  Negativita se krmí opět negativitou. To je důvod, proč si následně přitahujeme do života další trable. První pomocí v této situaci je, že se zaměříme na nějakou činnost, která odvede naší pozornost. V praxi to pak může vypadat tak, že 10 minut budeme situaci analyzovat, a pak půjdeme třeba na zahrádku, nebo si zaběhat. V pokročilejší fázi si po deseti minutách řekneme: ,,tohle pro mě není důležité; jdu se věnovat něčemu, co mi dává smysl."
  • Mluvím o tom, protože nás při dosahování cílů limitují vlastní myšlenky a pocity. Proto je důležité si dělat denní bilanci toho, co se nám honí hlavou, a v případě potřeby to další den upravit či pozměnit. 

Za výlohou

  • Aby se sen stal skutečností, čeká ho dlouhá cesta naplňováním. 
  • Aby se sen mohl splnit, nejprve musíme něco obětovat. A tím je náš čas a energie. 
  • Na začátku vyslovíme přání, že chceme dům. Následně začneme projíždět inzeráty a získáváme představu, jak by měl vypadat. 
  • Se zahradou, velkými okny, krbem, nebo snad s garáží a podlahovým topením? V jaké lokalitě? Stavu? Za kolik? Novostavba nebo dům s historií? 
  • Čerpáme inspiraci, učíme se, rozšiřujeme si vědomosti a zkušenosti z dané oblasti, obětujeme své finance, někdy i fyzickou aktivitu, abychom dosáhli vytčeného cíle. Ve výsledku je to proces vyprazdňování, aby se něco dalšího mohlo zaplnit. 
  • Čím intenzivnější emoce vkládáme do plnění snu, tím více si ho užíváme a ztrácíme se v jeho realizaci. Každou myšlenkou, nebo aktivitou plníme pověstný kalich, abychom na jeho konci ochutnali výsledek toho, co jsme tak dlouho připravovali. 
  • Čím hlubší emoce prožíváme, tím je realizace dynamičtější a  zábavnější. 
  • S kontinuálním plněním snu přichází disciplína, která nás drží, když přicházejí krize, a my si klademe otázku, zda má cenu pokračovat dále. 
  • Sen je naším tichým průvodcem po galaxii přání. Učí nás zaměřit pozornost na aktuální potřeby, a kvalitně zužitkovat čas, který nám byl na této zemi vyměřen. 

Všechno zlato, co se třpytí

  • Ustoupíme. Ne, protože bychom byli slabí, ale protože víme, že boj vyčerpává, a vede do slepé uličky. 
  • Někdy je nezbytné v boji setrvat, a někdy se stačí na chvilku uvolnit. Zavřít oči. Nádech. Výdech. A vypustit všechen ten tlak. 
  • Tím, že vytvoříme prázdný prostor, dáváme podnět k tomu, aby k nám přišlo něco nového a svěžího. Myšlenka. Pocit. Věc. Člověk. Sdělení. Film. Nabídka. 
  • Někdy se zase stačí rozhlédnout kolem sebe. Zjistit, jak si žijí ostatní, a připomenout si, za co vše jsme vděční. 
  • Jakmile se máme rádi se vším, co k nám patří, přestáváme soudit ostatní, a získanou energii investujeme do péče všeho, na čem nejvíce záleží. 

Tichá zahrada

  • V dnešním příspěvku bych ráda připomněla, jak je důležité stát za sebou, a přitom zachovat druhému důstojnost a úctu, když řešíme konflikty. A to na základě aplikování vnitřního klidu. 
  • Ve chvílích kdy propukne nějaký problém, saháme po známých argumentech, které mají podpořit naše tvrzení a dát mu patřičnou váhu. Většinou se děje to, že čím více tyto argumenty nezabírají, tím více se snažíme dokázat svou pravdu, a atmosféra nabývá na intenzitě. 
  • Dobrá i špatná zpráva je, že jsme si tyto reakce osvojili v dětství, během dospívání je upevňovali, abychom se v dospělosti stali sami sobě soudcem. Z mého studia vztahů a sexuality napříč historií jsem narazila na shodnou věc. Každá doba a každá generace má svůj unikátní soubor ideálů, jak posuzovat svět kolem, a jakými pravidly se řídit. 
  • Vrátím se k článku o lásce, kdy jsem tento koncept zpochybnila. To samé nyní udělám s ideálem ,,štěstí". Víra, že když dosáhneme materiálního, společenského, či sociálního úspěchu, nám přinese blahobyt. Je to past. Motivace, proč pokračovat v zajetých kolejích po generace udržovaného systému.
  • Od narození jsme formováni představami, jak by jednotlivé společenské role měly vypadat, a jak se v nich správně chovat. Jsou to nálepky přes které zapomínáme, že za těmito rolemi stojí reální lidé s vlastní historií, a motivací. A ty se nemusí shodovat s našimi představami. 
  • Proto...Zvládnutí ticha a klidu během konfrontace nám dává prostor ignorovat všechny argumenty, které nevedou k vyřešení problému. Čas, který v tichu strávíme, můžeme využít k analýze celé situace. Kladení otázek. Nebo udržení vlastní pohody, i když se nacházíme uprostřed bitevního pole. 
  • Když budeme přesně vědět, co chceme a proč to chceme, stručně a jasně vysvětlíme nejhlavnější body bez tendence se obhajovat, následným tichem získáme silné postavení. Vyjednávání bere sílu. Klid trénuje vítěze. 
  • Použije-li druhý manipulaci, kdy se snaží naše rozhodnutí, nebo slova použít proti nám; klid a ticho pomáhají zůstat v rovnováze, protože i tato reakce je součástí nahraného programu, a potřebuje čas na to se uzdravit a transformovat do jiného typu komunikace. 
  • Pocit nezávislosti nás drží během konfrontace pevně nohama na zemi. Čím více nevyřešených bolestí a křivd v sobě neseme, tím snáze podlehneme nepříjemné situaci. Čím více budeme závislí na péči a potvrzení druhých, tím méně rozhodovacích pravomocí získáme. Dáváme-li odpovědnost za svůj život do rukou někoho jiného, pak se nemůžete divit, že s ním nakládá podle své libosti, a nic na tom nemění fakt, že se nám to nelíbí. A je to tak správně, to my jsme odpovědní za svůj fyzický a duševní rozvoj. Nikdo jiný. 

Budějce

  • Konečně! Tady a teď. Jsem jen člověkem, bez toho aniž bych musela naplňovat své role. Teď a tady. Nejsem partnerkou, ani maminkou. Můžu ležet v posteli o hodinu déle i s kručícím žaludkem, a dívat se na videa. Můžu jít spát v jedenáct, a vychutnat si vychlazeného Kozla; nebo ležet v Tiché zahradě, popíjet tu nejlahodnější kávu, a dívat se na tyrkysové nebe. 
  • Den se odvíjí podle nepsaných pravidel. Příjezdy, odjezdy, jídlo, nebo zážitky se stávají něčím tak přirozeným a spontánním. Létám...A nejen 8 metrů nad zemí, s přilbou na hlavě a hodinovým zdoláváním překážek a strachu z výšek. 
  • A co teprve hra s časem, když zjistíme, že vychutnáváním zmrzliny z OKISu nestíháme autobus, a je třeba spálit trochu kalorií, během toho se ztratit, poplést nádraží, ale v poslední minutě doběhnout na zastávku a bezpečně se vrátit zpět na Hlubokou? 
  • Pokud necestujeme autem, život dokáže připravit tolik nepředvídatelných situací. A to dělá z výletů něco neopakovatelného. Uděluje každému místu punc něčeho výjimečného, pro co si je budeme pamatovat. 
  • Ten do Budějic byl o tom ustoupit ze svého, a nechat se vést tím druhým. I přes nedůvěru s důvěrou. A díky tomu jsem si skrze tolik krásných a starodávných uliček prohlédla České Budějovice zase z jiného úhlu...

Hluboká nad Vltavou

  • Poprvé jsem Hlubokou navštívila před deseti lety. Tehdy jsme dojeli do centra autem a vyšlapali kopeček k zámku. Jaképak to bylo překvapení, když jsme tentokrát přicestovali vlakem. Je jedno, jestli na Hlubokou nádraží nebo Hlubokou Zámostí. Obě stanice se nacházejí cca 40 minut pěší chůzí od města. Další alternativou je autobusová zastávka nacházející se v centru Hluboké, s přímým spojením do Českých Budějovicích (cca 20 minut), ale je třeba počítat s dvouhodinovými intervaly. 
  • Hluboká disponuje širokou nabídkou ubytování. My jsme si vybrali Četnickou stanici, kterou provozuje pan Pecha. Komunikace s ním byla na vysoké úrovni. Vše nám vysvětlil, doporučil, kam s pejskem na procházky, a co v Hluboké navštívit. Několikrát se nás zeptal, jak jsme byli spokojení. Apartmány leží cca 500 metrů od kostela, a na druhé straně 300 metrů od obchodního centra (pet center, Billa, Pepco, asijská restaurace a lékárna). 
  • Kromě zámku a přilehlého parku, lze zavítat do sportovního centra s tenisovými kurty, lanovým parkem, mini/golfem,... Nebo se vydat po cyklostezce. Nezapomenutelné jsou též vyhlídky u Munického rybníka 🎁

Nadílka

  • Je důležité si uvědomit, že i z té nejkomplikovanější situace vede cesta ven. 
  • Nepodlehne-li emocím, a zamyslíme se, co je v našich silách udělat, odpověď přijde sama. 
  • V prostředí, kde se setkáváme s negativním spektrem osob, je udržení rovnováhy těžší, ale ne nemožné. Hezky to vyjadřuje film Klec, kde hrála Jiřina Bohdalová starou ženu, kterou si vytipoval Kryštof Hádek, coby domnělý vzdálený příbuzný. Přitom mu šlo od začátku o peníze, aby splatil své dluhy. Stará žena však jeho masku prokoukla, a když se následující události začaly komplikovat, zachovala chladnou hlavu, a díky tomu učinila sérii promyšlených kroků, aby mu v tom zabránila. 
  • Názory druhých se nemusí zakládat na pravdě. Vezměme si příklad. Někdo vám stále dokola opakuje, že jste špatný rodič. Otázka pro vás: Jak já sám definuji špatného rodiče? Co musí rodič dělat, abych o něm řekl/a, že je špatný? A pak porovnejte výsledek se sebou. Co vidíte?
  • Pokud si chceme v negativním prostředí zachovat balanc, je třeba si klást otázky takovým způsobem, abychom došli k vlastnímu názoru na danou věc. A nepřejímali automaticky a bezmyšlenkovitě mínění druhých. 
  • Konkrétní činy nám dávají sílu a jistotu. Můžeme se spolehnout na vlastní úsudek, a všechno co se nám doposud povedlo. Vyvádí nás z bezmoci a uzavřenosti, do světa možností. 
  • Konkrétní činy trénují naší mysl z polohy ,,nemohu" do polohy ,,to zvládnu". V tento moment totiž přebíráme pomyslné kormidlo odpovědnosti do vlastních rukou. 
  • Nečinnost naopak vytváří hlad po hezkém a prázdnotu, že tomu tak není. A pocit, že to nemůžeme nijak ovlivnit. 
  • Když začneme konat, vše ostatní se dá do pohybu s námi. 

Práce s emocemi

  • Je třeba si uvědomit, že měníme vnitřní strukturu, a nikoliv okolní faktory. Ty se v realitě postupně přizpůsobují naším činům. Z vlastní zkušenosti mám vypozorováno, že viditelné změny přicházejí cca po 6 měsících. 
  • Uvedu názorný příklad ze svého života. Jelikož jsem maminkou, a zároveň pracuji na HPP, nedostávalo se mi tolik času na úklid. Zvážila jsem proto všechny možnosti. Začala jsem najmutím paní na úklid, ale po dvou návštěvách jsem zjistila, že u nás není tolik práce. A zvládnu to sama. 
  • Uvažovala jsem tedy dále: co mohu udělat pro to, abychom měli doma čisto, ale nemusela jsem trávit hodiny uklízením? Jaké činnosti musím dělat každý den, a které mohu dělat průběžně? 
  • Následně jsem do každodenní rutiny zařadila vytření podlahy  a umytí nádobí (udržování pořádku na strategických místech). A dnes? Stačí k tomuto základu přidat jednu malou aktivitu: utřít prach, uklidit pohozené věci na své místo, zalít květiny, vyžehlit,...
  • Na začátku jsem měla strach, že nebudu stíhat a uklízení mě vyčerpá. Připadala jsem si jako robot, co chodí do práce, a pak nastupuje druhou směnu doma. Z toho vznikala nechuť něco změnit a jen si stěžovat, jak je život těžký a nikdo mi nepomůže. Následně jsem dokázala vlastními silami, a bez velkých investic změnit to, co mě trápilo.  

Změna emocionálního pole

  1. Prostředí: kým se obklopujeme, má na naše myšlení velký vliv. S lidmi z naší referenční skupiny prožíváme podobné životní příběhy, a na tomto podkladě se učíme a rosteme. Jakmile překročíme její hranice, dostáváme se do nového pole, které následně objevujeme a vyhodnocujeme. Každá sociální bublina přináší specifickou zkušenost. Jiné emoce budeme vnímat s přáteli na party, a jiné když si zajdeme na tenis. Sama jsem to pocítila v minulosti. Když jsem se zmínila svým blízkým o plánech do budoucna, vyslechla jsem si seznam překážek.  O pár let později jsem nastoupila do firmy, kde byl z 90 procent mladý kolektiv, a nic nebyl problém. Vznikl prostor plnit si své sny. A aby ne, kolem sebe jsem měla tolik kolegů, kteří to již dělali...
  2. Rozhodnutí žít vlastní realitu: navzdory všem předsudkům, vlastním strachům z možného selhání; začít tvořit, to o čem sníme, ať je to sebevíc nedokonalé. 
  3. Zavedení změn do každodenního života: občas si myslíme, že k dosažení cílů potřebujeme vše zvládat perfektně. Ve skutečnosti jsou to maličkosti, které v dlouhodobém horizontu budují pevnou základnu. A mají ještě jednu výhodu. Můžeme je včlenit lehce do našeho každodenního života, protože nezaberou více než pár minut. 
  4. Sebereflexe: vyhodnocení toho, co se nám podařilo, a na čem ještě zapracujeme, nás vede k postupné eliminaci všech třecích ploch. 

O emocích

  • Můžeme být sebevíc racionální, ale náš střed zůstane vždy emocionální. 
  • Pokud chceme porozumět tomu, co se opravdu ukrývá za konkrétními činy, musíme detekovat motivy. 
  • Na začátku stačí naslouchat. Co nás nejvíce zajímá? Jaká témata nejčastěji řešíme s ostatními? Pak si stačí počkat, jak s těmito tématy budeme dále pracovat? Jakou prioritu jim dáme? Co pro nás budou znamenat?
  • Vezměme si všeobecně rozšířený ideál: mít úspěch. Pro jednoho to může být sláva, kdy se stane známým a uznávaným. Pro druhého to může znamenat schopnost vybudovat úspěšnou firmu, nebo vydělat balík peněz. A pro dalšího odpoutání se od materie. 
  • Za všemi zmíněnými motivy stojí nějaká emoce, která ukáže svou pravou podstatu v momentě, kdy ji zrealizujeme. Co se nám honí hlavou, když svého snu dosáhneme? Hlad=chci více, touhu=nemám ještě dost, zklamání=není to podle mých představ, strach=bojím se, že o vše přijdu, radost=dokázal/a jsem to, dobrý úmysl=s kým se mohu o svůj úspěch podělit? 
  • Naším úkolem je naučit se zvládat a pracovat se silnými emocionálními stavy, ať už těmi pozitivními (bezmezná láska bez osobních hranic), tak negativními (agrese, zlost). 
  • Podlehneme-li intenzitě emocí, dostaneme se do bludného kruhu. Emoce mají tendenci překračovat únosnou míru. A to bez ohledu na ostatní. Naopak myšlení jim dává hranice, a určuje pravidla hry. 
  • Proto, když se naučíme emoce i logiku používat ve správných situacích a ve správné kombinaci, dosáhneme rovnováhy. 

O produktivitě

  • Cítili bychom se produktivní, kdybychom si vytyčili tři úkoly denně, a pak je splnili? 
  • Cítili bychom se produktivní, kdybychom do těchto úkolů dali to nejlepší ze sebe? 
  • Nespočívá síla produktivity v konzistenci a kontinuitě, než v úsilí zvládnout, co nejvíce v co nejkratším čase? 
  • Když si vytyčíme tři nejdůležitější úkoly, držíme se pevně nastaveného kurzu. Nic jen tak neodvede naší pozornost, protože když budeme mít na paměti své priority, vždy se k nim vrátíme. Ať se stane cokoliv nepředvídatelného. 
  • Produktivitu lze podpořit rozdělením velkých projektů/aktivit, do menších úseků a následného rozplánování jejich časového harmonogramu. Mě v tomto případě pomáhá diář, kam si na jednotlivé dny zapisuji konkrétní úkony. 
  • V momentě, kdy bezpečně zvládáme každý den splnit tři nejdůležitější úkoly, můžeme jejich počet navýšit, ale i zde doporučuji zvážit aktuální situaci, a dát si časovou rezervu na nečekané události vyžadující naší přímou interakci.  
  • Posledním stavebním kamenem produktivity je načerpání energie tak, abychom podpořili zdraví a zbavili tělo stresu, či  nadměrné fyzické zátěže. Minimálně jedna položka na našem TO DO listu by se měla týkat sebepéče. 


Horizont

  • Co pro mě znamená být produktivní?
  • Kolik činností z mého seznamu musím denně vykonat, abych o sobě řekl/a, že jsem produktivní?
  • Jak reaguji na to, když se cítím neproduktivní? 
  • Čím mě produktivita obohacuje, a co mi naopak bere?
  • Jakými činnostmi produktivitu vyvažuji?
  • Jak o sebe pečuji, abych se cítil/a fit? 
  • Má na mé mínění o produktivitě vliv někdo další? 
  • Co mě produktivita naučila? 

Rub a líc

  • Co se stane, když necháme ostatní jednat podle vlastní přirozenosti, aktuálních potřeb a nálady? Co se stane, když ztratíme kontrolu nad situací, a předvídatelností toho druhého?
  • Propustíme stagnaci. A to, co tak dlouho spalo, si začne hledat svou vlastní cestu sebevyjádření. 
  • Pozornost, kterou jsme věnovali problému, se přesune na plnění vlastních cílů.
  • Některé procesy potřebují dozrát. A my s nimi. Když jim dáme potřebný čas a vhodné podmínky, vytvoříme něco, co nás přesahuje. 
  • Život nejdříve učí, a pak odměňuje. 
  • Pustíme-li ty části, které tak křečovitě svíráme, dáme svobodu nejen sobě, ale i ostatním. Otevíráme cestu žít pohromadě, ale každý za sebe. 
  • Otevíráme cestu učit se jeden od druhého, vzájemně se doplňovat a podporovat v tom, co je pro nás tady a teď nejdůležitější. 
  • Pocit moci je jen iluzí. Ve skutečnosti všechny zúčastněné svazuje. 
  • Ustoupit ze svého je těžké, ale když se to podaří, je to jako když se odstraní zátka. Pak vše začne přirozeně proudit, a zapadat do sebe. 

Všechno má svůj čas

  • Nepodlehneme-li vlastní slabosti, získáme respekt k sobě samým. 
  • Dělat správná rozhodnutí v době krize vede k rychlejší nápravě. Snižuje intenzitu a frekvenci následků.
  • Přijmeme-li nepohodlí, snadněji čelíme jejím následkům. V momentě, kdy začneme jednat a hledat řešení, uvolňujeme vytvořený tlak. 
  • Zvolíme-li slabost, ztratíme pevnou půdu pod nohama. Vědomí následků nám bude nahánět strach. 
  • Upřímnost šetří čas a energii. Zodpovědnost dává sílu projít celým procesem, a napravit vzniklou situaci. 
  • Obě cesty nás učí, ale jen jedna vede k lehkosti bytí...

Když hradby padají

  • Ve svém vnitřním městě nechávám brány otevřené. Každý může zavítat do hostince, kde najde nocleh i dobré jídlo. Sedávám zde se svými přáteli, ale i nepřáteli. Každý kdo přichází, se stává automaticky součástí mého života. Neexistuje nic, co bych mohla ztratit, protože to nejdůležitější si dávám sama. A vše, co mi druzí darují, je třešničkou na dortu.
  • Za tím vším stojí pětiletý trénink, kdy jsem se učila spoléhat na svůj názor. Kdy jsem se učila dostát svým slibům a hodnotám, i když všude vládl chaos a nejistota. Kdy jsem se učila zůstat pevná jako skála, se kterou nic nehne, nejen pro sebe, ale i pro ostatní. 
  • Chceme-li totiž dosáhnout velikosti, musíme se trochu spálit...

Za každého počasí

  • Pamatuji si všechny ty chvíle, kdy jsem chtěla nejistotu držet ve svých rukou. Všemi rozhovory ovlivnit mínění toho druhého, maličkostmi ukázat svou hodnotu, pro kterou se jen tak neodchází. 
  • Ještě před pár měsíci, kdybych jela se synem na výlet sama, cítila bych se odstrčená a uražená, protože jsme netrávili čas spolu, jako rodina. Žárlila bych na partnera, že dal přednost práci. A pak mu to při každé možné příležitosti vrátila. 
  • Život je mnohem pestřejší, a mohu říci, že i moudřejší, než si občas připouštíme. Ví, přesně, kdy máme být spolu, a kdy má jít každý po svém. 
  • Všechny zážitky skládá do mozaiky. Ano, chvíli to trvá, než vznikne výsledný obraz, a my si můžeme vychutnat plody své práce, ale počkat se vyplatí!
  • Už jen z tohoto důvodu, že se pak věci dějí podle vlastního scénáře. 
  • Když vypneme pomyslné tlačítko z ON na OFF. A plně procítíme, co se odehrává kolem. Třeba jen to, že si pes spokojeně běhá po lese. Dítě skáče do všech velkých kaluží. A na nás dopadají kapky deště. Je to nepatrná chvilinka, která se už v ten daný okamžik mění ve vzpomínku. 
  • Za několik minut totiž budeme ležet v posteli a v suchu, prohřátí teplou sprchou a čajem. Tak pomíjivý život je...
  • Co však zůstává, tak neviditelná propojenost s druhými. 
  • Kvalitní čas se násobí. A je jedno, zda jsme spolu, nebo každý zvlášť.

Jako slupka cibule

  • Začalo to budováním zázemí, kam se budu ráda vracet a čerpat energii. Kde pevně zakotvím a získám sebedůvěru. Byl jím můj první byt. Místo klidu a bezpečí, když byl svět kolem chaotický a nečitelný, abych v něm našla odpovědi na mé otázky. 
  • Pak se to stalo. První vrstva cibule pryč...
  • Hmota se však nevzdala. Další dva roky. Je třeba ustálit svůj příjem. A tak začala cesta k budování kariéry, na jejímž konci jsem pocítila vděčnost, že je o nás dobře postaráno.
  • Tím opadla starost o finance, a duše se zaměřila na nový cíl. Co třeba vztahy? Jasně! Začneme partnerstvím, pak přejdeme k rodičům, a jelikož jsi ty sama maminkou, tak nenecháme nikde nit suchou...A tak se také stalo...
  • Cesta k vlastní podstatě byla čistě umetená...

Na Hvězdě

  • Nebyly to ani kopce, ani hory. Ani déšť, ani odřené nohy. Ani zima, a už vůbec ne promáčené oblečení. Byla to zcela obyčejná cesta se synem a pejskem, která mířila hluboko do duše. 
  • Naše cesta na Děčínský Sněžník byla jako stroj času. Vrátila jsem se zpět do dětství. Moje maminka měla co dělat, aby vše obstarala. Naše rodina stála na funkčnosti, postarat se o hospodářství a zahradu, tak i velkou rodinu včetně prababičky. Nebyl zde prostor pro hru, ani odreagování. Každý den byl seznamem povinností. 
  • V tomto nastavení jsem žila polovinu života. Obtiskl se do mě takovým způsobem, že i když jsem si přísahala, že budu jiná, tělo i mysl měly jiný názor...Teprve, když jsem přestala mít nad vším kontrolu, a začala sobě i lidem kolem naslouchat, respektovat jejich potřeby, přišla změna...
  • Hodně mi k tomu pomohla zkušenost, že všechno špatné, co mi přichází do života, je vlastně tím nejlepší, co se mi může stát...
  • Kdybych byla na tomto výletě s partnerem, nikdy bych nepocítila, jak uniformní dokážu být, i když má duše volá po tom, abych se se synem více bavila, a méně řešila výchovné a bezpečnostní záležitosti. Jsme přeci spolu, venku. Je to náš čas...

Most

  • Ústředním tématem dnešních vztahů je láska. Jak bychom ji definovali? Co to vlastně znamená, žít s někým, nebo si ho vzít z lásky? Není toto slovíčko zaměňováno za svobodné rozhodnutí? 
  • Není láska ospravedlněním emocí a vášně? Společenskou iluzí, že ten ke kterému cítíme něco tak silného, uspokojí naše očekávání? Splní naše nejtajnější přání? Stane se dokonalým a bezchybným princem na bílém koni, nebo půvabnou a nenáročnou princeznou s korunkou na hlavě? 
  • Co když vztahy potřebují, tak jako vše v přírodě svůj čas, trpělivost a úsilí, než vykvetou do krásy? Prostor poznat skutečnou povahu, čas poprat se s vlastními démony, a pak něco vybudovat?
  • Co když jsou ta nejslabší místo ve vztahu, zároveň těmi, které nás nejvíce spojují? Co když nejsou problémy překážkami, ale lodí, na které společně plujeme? Nebo mostem, který společnými silami stavíme?
  • Co když jsme unikátním souborem vlastností a dovedností, které druhý právě teď potřebuje, a naopak? 
  • Co když oba potřebujeme čas a prostor, abychom svým tempem dorostli do kvalit, které od vztahu očekáváme? Není to o tom ustoupit ze svých nároků, ale dát jim vše potřebné k tomu, aby se mohli rozvíjet. A my společně s nimi...

Klec

  • Naší přirozeností je věřit slovům, a být laskaví. Ale co když máme něco, čeho se chce druhý zmocnit? 
  • Pak je velice těžké rozlišit, co je skutečným zájmem a co postranním úmyslem. 
  • Prvním indikátorem je naše tělesná reakce. Pokud v prvních chvílích ucítíme odpor, naše tělo vnímá procesy, které se dějí podprahově. Je to první informace o daném člověku a situaci. 
  • Druhým indikátorem je osamělost a izolace. Ty nejtěžší zkoušky většinou přicházejí, když jsme na dně a jsme náchylnější uvěřit slovům a milému jednání někoho, kdo má postranní úmysly, a svou pravou tvář nám odhalí v momentě, kdy se lapíme do vlastní emocionální klece, a k tomu jsme se na dané osobě vytvořili závislost. 
  • Třetím indikátorem je komunikace, která krouží kolem ústředního tématu. Pokud si dal druhý za cíl získat peníze, témata se budou točit kolem všeho, co se týká peněz. 
  • Čtvrtým indikátorem je nejistota a zaváhání, když se zeptáme na detail, který si daná osoba nepromyslela. Změna chování nebo nasměrování hovoru na jiné téma, se pro nás stává příležitostí klást více přímých otázek. 
  • Posledním bodem je čas. Stačí si počkat pár týdnů či měsíců, než druhý ukáže svou pravou tvář. A motiv, proč do našeho života vlastně přišel. 

Od dětství k dospělosti

  • Síla naší osobnosti, míra společenské tolerance, a prostředí, ve kterém žijeme, dávají předpoklad k tomu, zda se budeme vyvíjet, nebo začneme stagnovat. Zda budeme na přicházející problémy nahlížet z pozice dítěte, dospívajícího, nebo dospělého. A to také určí konečný výsledek.  
  • Na první příčce se nachází DÍTĚ. Stává se prototypem slabosti a bezmocnosti, protože ještě nemá dostatek sil a zkušeností, aby se se složitými situacemi vypořádalo. Cítí, co je správné, ale neumí to dostatečně popsat. Proto když přijde konflikt, vyjádří to vztekem, a otevřenými emocemi. 
  • Úroveň dospívajícího sebou nese uzavření do svého světa, rebelii, odpor, opozici, jako výraz nesouhlasu. Je silnější než dítě, jak po fyzické tak psychické stránce. Před odpovědností a závazky však utíká do světa fantazie. 
  • A pak tu máme DOSPĚLÉHO, který si prošel předchozími dvěma úrovněmi, umí si nastavit vlastní hranice, ale zároveň se s důvěrou otevírá světu. S vědomím, že součástí života je i zklamání, bolest, či nespravedlnost. Nepotřebuje potvrzení od ostatních, protože ví, kým je. Neutíká před problémy, ale snaží se je pochopit a  komunikovat. 

Posel

  • V minulém příspěvku jsem psala o zodpovědnosti. O tom, že co děláme, nebo říkáme má dopad na ostatní. Mluvím o tom, protože vím, jaké to je žít v dospělém těle, ale s duší dítěte. 
  • Jak těžké je korigovat emoce a jednání, které jsou hluboce zakořeněné a spouští se zcela spontánně. 
  • Jak těžké dokáže být udržet negativní emoce na uzdě. A místo konfrontace zůstat v rovnováze. 
  • Jak těžké je čelit důvěrně známým pocitům, které mění hábit. 
  • Ale také jak uzdravující může být, když si představíme, že vše co nám dělá starosti, má své řešení. A čeká se jen na nás, až se začneme ptát, poznávat a měnit to, co není v souladu s naší realitou. 
  • Vycházím z teorie konceptů, ke které jsem dospěla během studia na VŠ (odkaz na článek naleznete v linku pod obrázkem). Stěžejní myšlenka pojednává o předpokladu, že každá generace vyrůstá na jiném podkladě. A když dovrší dospělosti, čelí unikátním společenským podmínkám, které vyžadují změnu některých postojů, či myšlení. 
  • Pokud se tak nestane, zůstává daný jedinec uvězněný mezi dvěma světy. Minulostí a přítomností. A to vytváří napětí, protože nepatří ani do jednoho z nich.
  • Když pak jedinec nemá jasné směrování, a k tomu se ještě aktivují rány z dětství, vzniká tlak. Duše cítí, že není úniku. Ale je to pouze jeden z mnoha druhů reality. 
  • Stačí se na chvíli zastavit, posadit, a pozorovat svět kolem. Život je sám o sobě jednoduchý a prostý. A i my máme sílu si jeden takový vybudovat. 
  • Pokud si stále myslíš, že to nejde, protože...najdi alespoň jeden důvod, proč to smysl má.
  • To je cesta k dospělosti...

Co si uvaříš, to si také sníš

  • Všechny události, které k nám přichází, jsou vnějším ukazatelem toho, co se odehrává v našem nitru. 
  • Jsou součtem všech myšlenek a pocitů. 
  • Jsou odrazem naší celistvosti. Slabin i předností. Bojů i harmonie, které se zrcadlí v realitě. 
  • Jsme to jen my, kdo rozhoduje o tom, zda to co děláme a říkáme, bude v souladu s tím, v co věříme. Zaleží na nás, zda budeme investovat do udržení masky klamného zdání, nebo do upřímnosti přinášející jasnost a přehlednost.
  • Jsme zodpovědní za každý čin a slovo, které vyjde z našich úst. I za to, co doopravdy cítíme, ale neříkáme.
  • Záleží na nás, zda pro sebe i ostatní uvaříme lahodný pokrm, nebo do něj přidáme kapku jedu...

Ani krok stranou

  • Hodně často vzpomínám na pohádku Princ a Večernice, kde se hlavní hrdina nesměl v jednom z mnoha úkolů zastavit, i když se na něj valilo kamení, nebo se před ním zčistajasna objevil velký ještěr. Jeho cílem bylo vysvobodit Večernici. 
  • Tuto pohádku zde zmiňuji, protože je skvělým příkladem toho, o čem chci dnes psát. A to, jakým způsobem pracovat s nesnázemi.
  •  Co tedy dělám, když přijde situace, která je nad mé síly, a nevím si s ní rady? 
  • V první řadě ji objektivizuji, aby následný dopad emocí byl co nejmenší. 
  • Pak si sestavím žebříček priorit: cíle, hodnoty, nebo osobní úkoly, které mě budou držet nad vodou ve chvílích, kdy mou mysl ovládne chaos a nejistota.
  • Každá složitá situace je unikátní a vyžaduje jiný set jednání a sestavení priorit. Jednou to může být zaměření na odhalení pravdy. Nebo. Druhá strana se pokusí přesunout těžiště vlastní zodpovědnosti na druhé. A je třeba zavést taková opatření, aby se tomu zamezilo. Nebo. Nahromadí se mnoho pracovních úkolů, které vyžadují rychlou intervenci. Prioritou nemusí být rychlé odbavení, ale kvalita odvedené práce. 
  • V další fázi čekám na příležitosti, kdy jsem s danou situací konfrontována, a mohu jednat podle toho, co jsem si určila, že je pro mě nejdůležitější. A to mi pak pomáhá dělat správná rozhodnutí v momentech, kdy si hodně krát nevím rady. 
  • Po každé intervenci zhodnotím co se mi podařilo, a co mohu udělat příště jinak. Otevírá to nové možnosti, jak jednat pružněji a pohotověji. A takto pokračuji do úplného konce, než vypiluji takovou techniku, která je nejlepším řešením složité situace. 
  • Někdy to může trvat několik měsíců i let, ale ten pocit na konci je k nezaplacení. 
  • Má to ještě jednu výhodu. Během tohoto pilování člověk vyzkouší nespočet nápadů, které následně může využít jinde. 

Bohatství se skrývá v maličkostech

  • Existence opozic dává životu smysl. Tak jako noc projasňuje den. Láska vyplňuje prázdnotu. Pohyb se zklidní v náručí nicnedělání. 
  • Již samo vědomí, že tyto opozice existují, dává svobodu. A schválně říkám VĚDOMÍ. Pokud vezmu lásku na jedné straně, a prázdnotu na straně druhé, a doprostřed umístím samotu, v dalším kroku si určím v jakém poměru tuto samotu vyplním láskou a prázdnotou. Láska otevírá srdce světu. Prázdnota je útočištěm, kam se uchýlíme, když chceme být chvíli sami. Obě se navzájem potřebují, aby stály v rovnováze. 
  • Nyní vzpomínám na všechny, kteří takové štěstí nemají. A musejí žít podle přísných pravidel, bez možnosti osobní volby, která by nebyla podmíněna tvrdými tresty a restrikcemi. Vzpomínám na všechny, kdo se rodí s velkým potenciálem, ale nikdy ho plně nevyužijí. 
  • To je má opozice. Uvědomění si všech výhod a benefitů, které mi život v moderním světě umožňuje. Možnost se realizovat v tom, co je pro mě nejdůležitější, bez toho aniž by mi to někdo zakazoval. Nebo byly životní podmínky tak těžké, že bych neměla čas. 
  • V tom se skrývá to největší bohatství. Ve vděčnosti za vše, co mám, protože pro hodně lidí je takový život jako sladký sen, ze kterého se ráno probudí do zcela jiné reality...

Ten kdo hraje nezpívá

  • Chceme-li žít bez tíhy, musíme vymazat většinu názorů a očekávání, které nás oddělují od reality. A hledat takové možnosti, které nás na novou situaci lépe připraví. 
  • Možná měl Darwin pravdu. Silný je ten, kdo se umí přizpůsobit. 
  • A nejen to. Jakmile se naučíme pracovat s bolestí, přestane být pro nás hrozbou, ale něčím nepostradatelným.
  • Bolest je subjektivní pocit. Dáme-li jí prostor, zcela nás pohltí. 
  • Nasloucháme-li jejímu poselství, pochopíme moudrost, kterou sebou nese. 
  • Bojovat proti ní je bláznovství. Tak jako u každé podobné války, přináší ztrátu a zklamání. 
  • Přijmeme-li bolest v její celistvosti, pochopíme, proč tu s námi vlastně je. 
  • Je součástí světa. Rovnováhy sil. Připomínka, že nic není jisté, a může se kdykoliv změnit. 
  • Každý z nás si neustále volí, jak moc bolestivý nebo pohodový život bude mít. Nezávisí to na počtu kladných nebo záporných situací, ale na pocitu který vnímáme, když se obě tyto verze stanou naší realitou. 
  • V dobrých časech odpočíváme, a získáváme. V těch špatných dáváme, a pracujeme.  Nejdříve něčeho nabydeme, abychom o to později přišli, a mohli se posunout zase o kousek dál.

Okno do duše

  • S neznámem přichází zvědavost. 
  • Před pár měsíci jsem si položila otázku, co je na konci bolesti? 
  • Většinou, jakmile bolest přišla, stáhla jsem se, a ponořila do smutku. Nechala jsem se bolestí zcela pohltit. Sama sebe jsem pasovala do role oběti. 
  • Při jedné takové bolavé epizodě to přišlo. Řekla jsem si: DOST! Tohle už znám. Takto jsem reagovala milionkrát. Chce to změnu!
  • S kolegy jsme právě pracovali na komplikovaném projektu, který vyžadoval hodně úsilí. V jeho průběhu docházelo k mnoha změnám. 
  • Pamatuji si, že jsem na začátku cítila strašnou zlost. S každou změnou přišla vnitřní výčitka: TO SNAD NEMYSLÍ VÁŽNĚ? 
  • Jenže změn začalo přibývat ve stále kratších intervalech. Situace vyžadovala jiný druh reakce. Spolupráci. A ta vedla ke komunikaci, a nakonec i ke vzájemnému poděkování. Byli jsme na stejné lodi. Táhli jsme za jeden provaz. A vše jsme společnými silami dokončili do zdárného konce. 
  • Co z toho vyplývá?
  • Jsme to jen my, kdo otáčí pomyslným tlačítkem, které přidává nebo ubírá VOLUME.

V pohybu

  • Město ti leží na dlani. Představ si všechen ten ruch za okny, je jako kostička lega. 
  • Vidíš svůj odraz ve skle. Ano, jsi to ty. A nikdo jiný. 
  • Kousek od tebe projíždí rychlík. 
  • Je symbolem budoucnosti. Něčeho, na co si nyní nemůžeš sáhnout, ale víš, že tam někde je. 
  • A teď si představ, že v něm sedíš.
  • Jaká je tvá cílová stanice? 
  • Co teď vidíš za okny? 
  • Chceš jet pouze tímto vlakem, nebo přestoupíš na jiný?
  • Co si přeješ na jejím konci vidět? Slyšet? Cítit? 

Každý má své místo

  • Tak jako včela, která sbírá nektar. Létá, pracuje. Dělá přesně to, co ji bylo určeno, s člověkem tomu není jinak.
  • Co se stane, když člověk přijme svou roli, a přestane utíkat, nebo vše za každou cenu měnit?
  • Klid. Opadne hlad po vnějších pozlátkách. 
  • Když přijmeme svou roli, a začneme hrát s tím, co nám život dal, bez zbytečných diskuzí, dostaneme příležitost ke změnám, o které jsme tak usilovali. 
  • A právě v tomto okamžiku překročíme práh svých limitů. 
  • Dnes ráno jsem poslouchala příběh o francouzské princezně, která se v šesti letech vdala za anglického krále. Musela opustit vše, co znala. A vyrovnat se s nově vzniklou situací. Nebylo úniku. A i v následujících letech musela čelit dalším těžkým zkouškám, aby nakonec jako dvacetiletá zemřela na poporodní komplikace.
  • Tak jako tento příběh, tak i život obsahuje hezké věci, ale i ty nepříjemné. A s tím je třeba počítat. 
  • Stačí jen kousek poodstoupit. A pochopíme, že tenze a bolest přináší na svém konci to nejsladší ovoce. I když to devadesát procent z celkového času vypadá na pořádnou katastrofu. 
  • I ta sebemenší bolest má své místo a význam. Ano, když na ni budeme pomyslně házet špínu, neuvidíme v ní poklad, který ukrývá. 
  • Když ji přijmeme jako součást toho, co se právě teď děje, zbaví nás balvanu, co si neseme. 
  • Když přijmeme svou roli, můžeme se jasněji rozhodnout, jak se k dané situaci postavit. 

Na obzoru svítá

  • Co jsem se jako maminka naučila? 
  • Navnímat jednotlivé vývojové fáze, ponořit se do nich a využít jejich potenciálu. 
  • Když byl syn malý, veškerý program a zodpovědnost ležela na mých bedrech. Pak jsme nastoupili do školky a upevnili denní režim. Stabilizovali denní rutinu. A začali si stanovovat drobné cíle. 
  • Za pár měsíců nastupujeme na základní školu. A s tím přichází pocit, že je na čase si trochu oddychnout, a předat postupně zodpovědnost mému synovi. To on bude za pár let chodit po tomto světě, a sám se potýkat s různými výzvami života. A mým cílem je připravit ho na to, jak jim čelit.
  • Na základní úrovni se učíme vařit, aby syn věděl, jak se o sebe za každé situace postarat. Nyní mi pomáhá míchat zeleninu a krájet brambory. 
  • Další oblastí, kde syna aktivně zapojuji je sport. Myslím si, že čím více bude umět, tím lépe pro něj, i přes svůj hendikep se bude moci nějakou měrou začlenit do kolektivu. Od koloběžky nyní přecházíme k výcviku na kolečkových bruslích a kolu. Plynule pak navážeme na plavání, a míčové hry. 
  • V obstarání základních potřeb je to nalití vody do skleničky. Příprava oblečení na další den. Nazutí bot. 
  • O prázdninách začleníme do našeho denní režimu nákup potravin a placení, tak aby si vše od A do Z obstaral sám. A já zastávala pouze funkci fyzické a psychické podpory. 
  • Moc dobře si totiž uvědomuji, že za pět let, až bude syn přestupovat na druhý stupeň, bude již teenagerem. A co nestihnu do této doby, to už nikdy nedohoním. A za druhé. Děti v tomto věku jsou jako houby. Informace vstřebávají rychlostí blesku. Byla by proto škoda toho nevyužít...

Veď mě dál cesto má!

  • Naučila jsem se nečekat. Možná proto, že jsem to dělala celý svůj život. Čím více jsem byla trpělivější a tolerantnější, tím více jsem stála na místě, i když jsem uvnitř cítila žár. Touhu něco dělat. Někam vyrazit. Ale pak tam bylo to nekonečné čekání. Na to, až přijde dokonalá chvíle vše zrealizovat. Až druzí pochopí, co jim chci říci. Až budu mít práci. 
  • Až...Až...Až...
  • Každé ne jsem si brala osobně. Představovalo pro mě něco definitivního.  Postupně se všechny mé sny, a nevyřčená slova začaly ztrácet pod nánosem prachu zapomnění. 
  • Díky bohu si jako Šípková Růženka pořádně schruply, a čekaly na to, až přijde jejich čas. To je docela úleva, že existuje něco jako dobrá sudička, která zmírní kletbu. Něco podobného existuje v životě. Příležitost. Skulina v systému otevírající dveře ven. 
  • Když se naučíme nečekat, vyměníme slova za mlčení, a začneme konat, vše okolo se dá pohybu. 
  • Můj syn se narodil s krvácením do mozku. Tělesné i psychické následky si nese dodnes. Všechno je vydřené. To, co se normální dítě naučí přirozeně, my trénujeme měsíce, někdy i roky. Často jsem slýchávala, že rozsah postižení, a rychlost vývoje nelze předurčit. A tak jsem stále jsem čekala, že se cvičením a péčí vše zlepší. Celých sedm let.
  • Pak jsem bouchla do stolu. A řekla si, že končím! A beru vše do vlastních rukou. Koupila jsem koloběžku. Trénovali jsme rok, a teď jezdíme v běžném provozu po cyklostezkách. Začali jsme číst v logopedické čítance, během měsíce došlo ke zlepšení výslovnosti, a rozmluvení. 
  • Chci tím ukázat, že jakýkoliv krok je lepší, než nicnedělání. Když čekáme, utíká nám to nejcennější...ČAS...
  • V této souvislosti jsem si uvědomila, že některé vývojové fáze už nikdy nevrátím zpět. Třeba jako řeč. Stěžejní vývoj patří do školkového období. A já tehdy věřila ojedinělým příběhům o tom, jak se hrstka dětí rozmluvila v šesti, sedmi letech. Takže jsem nebyla tak důsledná. A čekala jsem. Jenže v sedmi letech již nešlo realitu ignorovat...
  • Tímto příspěvkem jsem chtěla ukázat, jak ošemetné může být, pokud moc dlouho čekáme. Pokud i vy cítíte ten žár uvnitř, který říká, dělej něco! Neignorujte ho. Najděte alespoň jednu věc, kterou můžete udělat hned teď. A pak se ji nechte vést...Zavede vás přesně tam, kde potřebujte být. Někdy napřímo. Někdy obklikou...

Na dně studny

  • Jak se snížit na úroveň toho druhého, aniž by mě to ovlivnilo?
  • V konečném důsledku je to nereálné, protože určitou proměnou projdeme vždycky. Na konci tunelu přijde prozření, a rekapitulace. 
  • Co pomohlo mě? V první řadě znát sama sebe: kým jsem, a kam směřuji. Jedná se o kompletní znalost. Především těch stránek, které nejsou tak nablýskané a pozitivní, a poukazují na mé negativní vlastnosti. 
  • Druhá část spočívá v tom, že navzdory všem okolnostem pokračuji ve svých cílech. Každý den trošku. Tím utvářím silnou a neotřesitelnou základnu. 
  • A když mám tohle hotové, mohu se ponořit za tím druhým. Probádat vše, co se v jeho levelu nachází.
  • Vezmeme si jednoduchý příklad. Partner má pocit, že dělá maximum, ale vy to vidíte jinak. A pak se ponoříte do jeho maxima, a začnete mu dávat přesně to, co on vám. Bez jediného slova. 
  • Co cítíte? Jak teď vidíte svět kolem sebe? Co je z jeho perspektivy super, a čím vás naopak limituje? 
  • Pak si stanovíte hranice svého maxima, a budete sledovat co se děje. Na této cestě vás třeba překvapí, kolik volného času najednou získáte. Kolik věcí jste dělali navíc, aniž by je druhý ocenil. Nebo rekapitulací dojdete k tomu, že partner na vztahu pracuje, ale v úplně jiné oblasti. Ne sice podle vašeho očekávání, ale je to tam. 
  • Pak uvidíte jasně a zřetelně klec, ve které oba žijete, ale i klíč k osvobození ležící na dně studny...

Na koni

  • Držíme-li se svých hodnot, i když se vše okolo rozpadá, a my se nemáme čeho chytit, můžeme se opřít o vlastní sílu, zkušenosti a moudrost.
  • Když se snížíme na úroveň toho druhého, a začneme jednat jako on, zradíme to, co jsme pracně budovali. Následně se začneme obviňovat, a ztratíme sebedůvěru. 
  • Tak i tak to bude bolet. Zůstat silnými vyžaduje odhodlání říci ne. A čelit následné reakci druhé strany, která nemusí být vždy pozitivní. Může se také stát, že zůstaneme sami a nepochopení. Bez špetky podpory okolí.
  • Jakmile vymažeme očekávání, a soudy o dané situaci nebo člověku, začneme vše vidět s větším nadhledem. Oprostíme se od emocí, a přijmeme realitu takovou, jaká je. 
  • Když jednáme jinak, vybočujeme z toho, co je společensky označováno za normální. Následně se mohou dostavit pocity, že děláme něco špatně. Ale je to jen iluze. Ze své podstaty máme právo odmítnout cokoliv, co se nám zdá za čarou. Nazýváme to hranicemi...
  • Jakmile totiž přestaneme plnit cizí očekávání, začneme naplňovat ty své. 

Ve stínu králů a královen

  • Dle situace sami regulujeme své emoce a potřeby. Nezávisíme na druhých, ale v případě potřeby si nedostatek vykompenzujeme sami. 
  • Přebíráme za svá rozhodnutí zodpovědnost. Každý náš čin bude mít své důsledky. Jak pozitivní tak negativní. Proto je lepší se na začátku zamyslet, co nám dané rozhodnutí dá, a co nám vezme.
  • Když nevíme, zeptáme se a sesbíráme takové informace, které nám pomohou se nejlépe rozhodnout. 
  • Více nasloucháme a mlčíme, než něco řekneme. Není třeba na vše reagovat.
  • Držíme své emoce na uzdě. Víme totiž, že dokážou natropit hodně škody, když jim dáme až moc prostoru.
  • Pečujeme o své hodnoty, nesnižujeme je, jen protože to dělá někdo jiný...


Na P/prahu


  • Když se cítíme bezední, hodně dáváme, ale vrací se jen drobky, je to signál s tím něco udělat. V první řadě prasklinu zalátat. Pokud jsme v situaci, že bychom se rozdali do posledního, je to cesta k tomu naučit se hýčkat. A nastavovat hranice toho, co je a co už není pro nás ok. 
  • V sebeobětování se brzy ztrácíme, protože svoje úspěchy ztotožňujeme s ostatními. Když však vystoupíme z této role, uvidíme svůj pokrok zřetelněji. A v tom okamžiku přichází respekt k tomu, co vše jsme za poslední měsíce, či roky zvládli. 
  • Síla přichází s tím, do čeho investujeme svůj čas, a co vědomě přivádíme k životu. Na základě potenciálu, který nám byl dán.
  • A pak už stačí jen vytrvat jako Edison. Tisíckrát zkusil rozsvítit žárovku, ale bezúspěšně. Když pokračujeme, i když se nic neděje, není to signál, že děláme něco špatně. Právě naopak. Je to signál pokračovat. Když děláme něco pro sebe, co nás naplňuje, za čas ucítíme jak jsme plní. 
  • A s tím přichází vědomí, že máme dost. Říkáme dost, a činíme dost. 


Minuta života

  • Přebrodíš řeku. Vyšplháš na horu. Vydechneš si.
  • Rozhlédneš se kolem, a vydáš se na další cestu. V dáli se totiž leskne vyšší a náročnější vrcholek.   
  • Nyní jsi silnější, zkušenější a odhodlanější.
  • Překonáváš své hranice, protože víš, že výhled za kterým směřuješ bude stát za to. 
  • Obtiskne se nesmazatelně do tvé duše. 
  • Dodá ti potřebnou jistotu ve vlastní síly, protože každý krok a námaha, kterou investuješ, tě posouvá vpřed. 
  • Dáváš své cestě smysl, protože moc dobře víš, čím chceš naplnit další minutu svého života...     

Kouzelný to čas


  • Chceš svobodu?
  • Rozevři své dlaně a začni tvořit svůj sen. 
  • Nezáleží na tom, čím začneš. Velké věci vznikají z maličkostí. 
  • Z lampy na jídelním stole, kterou každý den rozsvítíš s pocitem, že se celá rodina sejde u večeře. 
  • Tak jako čerstvě vymalovaný byt, který dodá nádech něčeho nového a podmanivě tvořivého. 
  • Tak jako vánoční stromek, pod kterým se postupně hromadí dárečky pro všechny, které máš rád/a.
  • Tak jako malovaný obraz z dovolené, který ti bude navždy připomínat jedinečný okamžik s milovaným člověkem. 
  • A teď si představ všechny tyto věci na jednom místě, jak tě každý den obklopují. 
  • A za pár dní ucítíš ten rozdíl. 
  • Štěstí přijde do tvého domova a přinese sebou další nápady.
  • Vidíš? 
  • Nepotřebuješ k tomu nikoho. 
  • Naopak svým vnitřním prožitkem přitáhneš všechno k sobě.           

Mezi dvěma světy

  • Vše staré se hroutí, ale nové není ještě vystavěno. Zmizely jistoty. Zmizela všechna očekávání a přesvědčení. Na druhou stranu vzniká prostor pro nové věci, kde se rozhodujeme, čemu dáme přednost. Komu darujeme kus sebe. Tam kde jsme dříve viděli jedno možné řešení, přichází jeden nápad za druhým. Tam kde dříve panoval strach, přichází odvaha vyzkoušet dosud neprobádaný terén.
  • Odkryli jsme totiž roušku, která dříve halila náš zrak. Přes všechnu bolest a urputnou snahu plnit si sny, tak aby odpovídaly našim představám, jsme zapomněli žít. 
  •  Liminalita nás učí brát svět takový jaký je, a vidět v něm něco neopakovatelného. Když se přestaneme plahočit za seznamem povinností a cílů, které si pečlivě vystavujeme den co den, a na chvíli se zastavíme, může se klidně stát, že právě zapadající slunce vytvoří dávno zapomenutou kulisu toho, jak jsme s kamarády seděli na hromadě dobře vyskládaných klád a dlouhé minuty si povídaly. 
  •   Ano, je náročné se zorientovat v koloběhu rychlých změn, a najít vlastní identitu. Zvládnout nespočet náročných situací, které vytahují z našeho nitra všechny pohřbené a nedořešené události. A do toho pracovat na tom, aby vše fungovalo. To vyžaduje velkou dávku odhodlání a trpělivosti. Protože s každým vítězstvím roste vnitřní jistota. Minimálně v tom, že máme na čem stavět a o co se opřít.
  • I když stojíme mezi dvěma světy. A ani jeden z nich nám není příliš blízký, ale ani na míle vzdálený. Jsme součástí každého z nich. Opět přestavujeme svůj život tak, aby odpovídal naší realitě a tomu, co aktuálně potřebujeme. Jako když žonglujeme s míčky, a ony se nám rozkutálí do všech světových stran. Posbíráme je a pokračujeme ve hře.  

Když ti dojde dech...

  • Jdeš bouří. Jdeš pouští. Jdeš močály. Protože věříš svému snu. V bouři se oblékneš. Na poušti zahalíš. V močálech svlékneš. A pokaždé jsi to ty. Tvé tělo. Tvé myšlenky. Tvá cesta. 
  • Jen okolí se ti mění pod nohama a ty se učíš, jak s ním naložit. Neexistuje nic. Neexistuje nikdo, kdo by změnil tvé odhodlání dosáhnout toho, co je pro tebe nejdůležitější, a co stojí jako sladká odměna na konci. 
  • Určitě ještě hodně krát uslyšíš, že je to nemožné nebo že to nedáš. Ale to nevadí, protože ty víš, že jsi svému snu blíže než kdy předtím a dokončíš vše, co je třeba. Vždyť právě tuto cestu sis zvolil. Tuto konkrétní a ne jinou. Na konci vyjdeš jako vítěz. Se vstupenkou na další dobrodružství. 
  • Chceš lásku? Žij láskou. Jdi bouří a obdivuj její sílu. Jdi pouští a poděkuj za teplo. Jdi močálem a těš se z nezlomnosti svého ducha. 
  • V té největší bolesti se usměj. A s největším strachem si podej ruce. Protože radost ze života drží tvé kroky na cestě za splněnými sny. Drží tvou mysl v kondici a proto děláš správná rozhodnutí. 
  • Ano. Přijde bolest. Pokaždé. Jako mocná učitelka přinášející vděk za životní hodnoty, na kterých opravdu záleží. 

Pohleď do slunce a uvidíš svůj odraz

  • Co se stane, když vezmeš odpovědnost za svůj život do svých rukou? Přijde pocit, že je vše, tak jak má být, protože zůstaneš sám sebou a zároveň ponecháš svobodu činit vlastní rozhodnutí i těm druhým. A ze dvou světů vznikne něco nového, co posune všechny zúčastněné kupředu. Přizpůsobení sebou nese ztrátu osobní síly. Bolest. A nečinnost. Pokud je děláme nedobrovolně. A z toho vzniká nepříjemný pocit, často přerůstající do frustrace a hněvu.

  • Před pár dny jsem se do podobné situace také dostala. V první chvíli jsem kývla na nabídku, která vypadala rozumně, ale nebyla mi šitá na míru. A co jsem udělala? Důležité body jsem ponechala a zbytek přizpůsobila svému tempu a tomu, co chci, aby bylo součástí mé přítomnosti. 

  • A k tomu jsem pochopila, že je naprosto v pořádku kdykoliv změnit své stanovisko a necítit se hloupě za to, že jsem to neudělala hned na začátku. Získala jsem nazpět pocit rovnováhy a klidu, protože jsem zůstala věrná své cestě a zároveň nechala jít toho druhého svou vlastní. S vědomím, že i když každý zvlášť, tak ve výsledku jdeme společně.

Krabice

  • Dnes bych se chtěla podělit o příhodu z našeho vztahu. Do centra dění se dostala zcela obyčejná krabice, co ležela již několikátý den na balkoně. Nechal ji tam můj partner. Byla plná jeho věcí, a dokumentů. A do toho většinu času pršelo. 
  • Měla jsem nutkání ji uklidit. Několikrát. Moje staré já by to bez mrknutí oka udělalo. Správná partnerka tohle přeci dělá. Tohle samé já ale také vědělo, kam takové jednání spěje. Začne to krabicí, a zodpovědnost za druhého se začne nabalovat. A seznam povinností raketově vzroste, a bude vyžadována s železnou samozřejmostí. 
  • A tak když jsem stála na balkoně a dívala se směrem na krabici, zvolila jsem si, že raději zasednu ke stolu a něco napíšu. To je nyní má zodpovědnost. 
  • Představa, co považuji za partnerství se změnila. Tvořím čistý, útulný domov. Jsem nablízku, když mě druhý potřebuje. A zde má práce končí. 
  • Moje současná filosofie je postavená na myšlence, že já zodpovídám za svůj okruh, a ten druhý zodpovídá za ten svůj. Společně se pak doprovázíme, podporujeme, a rosteme. 

Spojka - brzda - plyn

  • Před pár týdny jsem si nedokázala představit, jak budu zvládat péči o dítě se speciálními potřebami 24/7, do toho chodit na HPP, pečovat o domácnost a přitom dál pracovat na svých projektech. Změnily se podmínky. Péče, o kterou jsme se dříve dělili s partnerem, se během jednoho měsíce přesunula na má bedra.
  • Hodně mi pomohlo přijmout realitu takovou, jaká je. Nezměním své rozhodnutí bydlet daleko od rodiny, ani to, že moji rodiče žijí vlastním životem. A to samé bych mohla říci o svém bývalém partnerovi. Rozhodl se budovat kariéru, a tomu podřídit veškerý svůj volný čas. Díky němu jsem naplno pochopila, co znamená tvrzení, že tam kde život vezme, jinde přidá...Jako partner se distancoval, ale ve svém oboru dělá divy, a pomáhá mnoha lidem. Tak jako každá mince má dvě strany...
  • První dva měsíce jsem se cítila ztracená. Připadala jsem si k ničemu a neschopná. Něco oproti dřívějšku bylo jinak. Zarazilo mě, že kromě mě si tohle nikdo nemyslí. Právě naopak. Když došlo k nějaké kolizi, ostatní mě podpořili. Když jsem na něco zapomněla, prostě se to vyřešilo, a pokračovali jsme dál.
    Bolelo to. Musela jsem změnit veškeré návyky. Začala jsem chodit spát a vstávat dříve. Pečovat o své tělo, a více cvičit. Postupně jsem upravila jídelníček z výhradně masitého na částečně vegetariánský. Pořídila jsem si motivační diář. A téměř každý den jsem vytřela podlahu a umyla nádobí. To byl můj základ, o který jsem se mohla opřít, a který ve výsledku zabral hodinku denně, aniž bych se cítila vyčerpaně.
  • Pak došlo na změnu vnitřního nastavení. Tím, že musím končit v práci o dvě hodiny dříve, abych stihla vyzvednout syna ze školky, bylo nutné si stanovit priority. Nejen v práci, ale i doma. A rozdělit činnosti do menších úseků, kterým se průběžně věnuji. Nyní za úspěch považuji, když si večer stoupnu k žehlení, a za půl hodiny zmizí půlka té velké kupy prádla...
  • Co mi tato lekce dala? Vědomí, že jsem všechny překážky zvládla na jedničku. A nyní mohu s větrem o závod šlápnout pořádně do pedálů! 

Iluze

  • Máme naprosto unikátní mozky. Představivost nezná mezí. A proto se daří v lidském světě iluzi. To, co upečeme v mysli, se rychlostí světla uloží do těla, a odrazí v realitě. Jako když malíř zaplňuje plátno, a vytváří své mistrovské dílo. 
  • Pokud si do své hlavy uložíme program, že nemáme dostatek času, brzy se pro nás stanou termíny, a stále se hromadící úkoly doslova noční můrou. Jednáme podle vnitřního nastavení, že čas je tou nejcennější komoditou. A když se ho nedostává, propadáme panice. 
  • Je to však iluze. I s menším časovým horizontem dokážeme vše, sice ne tak perfektně a s jistotou v zádech, ale s disciplínou a nezlomným duchem ve svých rukách. A to také není k zahození!
  • Když změníme vnitřní nastavení, změníme tím i příběh, který se tam venku bude psát. 
  • Co by se stalo, kdybychom udělali jednu malou úpravu, a v době největšího návalu si stanovili priority? A těm se naplno věnovali? 
  • Ano, možná to bude 14 dní, měsíc opravdu těžké. Budeme se ztrácet ve změti emailů, telefonátů a diskuzí. Termíny budou blikat v červených barvách, ale naše výdrž jednoho dne přinese výsledky, aniž bychom se uštvali. S rychlostí totiž přicházejí chyby. A také iluze, že stihneme více. Pak zůstává otázkou: ,,Kolik za to vše chceme zaplatit, a čím?"
  • Mě tato lekce naučila jedno. Přímou úměru. Samozřejmě chápu, že ne vždy to jde, ale každý má tu moc a prostředky toho docílit. Po svém. V tom, co mu dělá dobře. Pokud usilovně pracujeme, potřebujeme dobít baterky. Chápeme-li to, a pečujeme o sebe, i ta nejtěžší věc na světě, kterou právě řešíme, stane se rázem lehkou jako pírko...


Bezmocnost

  • Bezmocnost nás svléká do naha. Bere nám z rukou vše, čím se snažíme chránit. Vnější jistoty. Iluzi o spravedlnosti. Pohled na sebe sama. Všechno se otřásá v základech, a už není tím, co jsme znali.
  • Bezmocnost je propast, do které padáme, i když nevíme, jak hluboká vlastně je. 
  • Bezmocnost nás ale také obléká do brnění, nutí nasednout na koně, a dostat se zpět do bezpečí. Je podnětem k akci. 
  • I já jsem si před několika měsíci prošla nepříjemnou situací, za kterou jsem doslova zaplatila vším, co jsem měla. Čím více jsem se dostávala k jádru, a hledala východisko, tím více jsem začala chápat, že všechny esa hrající ve prospěch, má v rukou druhá strana. Právo. Justici. I na policii mě poslali domů. Vše bylo tak dobře promyšlené, že bych u soudu měla mizivou šanci na vítězství. 
  • A tehdy k tomu došlo. Přestala jsem řešit, co je a není spravedlivé. Zaplatila jsem to, co bylo přislíbeno zdarma. Dodržela jsem veškeré sliby. Komunikovala jsem i přes to, že jsem měla tolikrát chuť utéct pryč. Otevřeně jsem odmítla to, co mi nedávalo smysl. A stála jsem si za tím, i když docházelo k velkému nátlaku. Zůstala jsem věrná svým hodnotám. A tak se bezmoc proměnila v sílu...Tu, co není vidět, ani slyšet...


Síla závazku

  • Už jste si někdy napsali slib na papír, nosili ho v peněžence, a vždy když přišla pohroma, vytáhli jste ho, znovu přečetli a rozhodli se pro řešení, které bude v jeho souladu?
  • Je to mocný nástroj, který je vždy po ruce. Sice nezaručuje, že se pokaždé rozhodneme správně, ale minimálně nás donutí se zamyslet, a na chvíli zastavit. 
  • Síla splnění tohoto závazku pomáhá v momentech, kdy váháme, a uvažujeme o tom, že se vydáme tou nejméně bolestivou cestou, která se navenek tváří slibně, ale v dlouhodobém horizontu přináší mnoho dalších komplikací.
  • Síla závazku nás učí být silnými tam, kde vládne slabost. 
  • Síla závazku zaručuje, že se neztratíme, a vytrvale budeme směřovat k cíli. 
  • Několik takových mám v peněžence, a jeden z nich říká: ,,Zavazuji se k tomu, že s každým komunikuji s respektem, nadhledem a porozuměním."
  • Což mi pomáhá ve chvílích, kdy mě něco rozzlobí, a jednám reaktivně. 
  • Ze začátku jsou to jen slova na papíře. Později připomínka. Pak hledání technik, jak zvládat tyto stavy, a jak v laskavostí komunikovat, co se mi nelíbí. 
  • Je to cesta plná chyb, pokusů, a vnitřních bojů, která může trvat i roky, než se namixuje ten správný postup. Má to však jeden benefit. Z několika desítek, někdy i stovek pokusů, získáme nadhled, který rozšíří naše obzory, a to už nám nikdo nikdy nevezme. Zůstane to navždy naší součástí.  A kdo ví? Třeba to využijeme jinde, a za jiných okolností. Rychle a bezbolestně. Bez většího přemýšlení.

Jarní polibek

  • Tam, kde se odehrávají naše největší vnitřní bitvy, nachází se i rozkvetlý sad. 
  • Bolest bez lásky, a lásky bez bolesti nemohou existovat. Navzájem se doplňují, a dávají si hluboký smysl.
  • Co se stane, když nepolevíme, a dokončíme to, co už dávno žije svým vlastním životem? Co se stane, když i přes všechny pochyby zůstaneme silní?
  • Tlak nás povede k tomu, abychom hledali nová řešení, ptali se, rozvíjeli náš potenciál. Odpoutali se od zavedených norem, a začali experimentovat. 
  • Bolest ukazuje na místa, která potřebují uzdravit, nebo jen obejmout, a nechat nahlas promluvit. 
  • Bolest tak jako láska si přeje být viděna, slyšena, a respektována. A pokud ji dáme stejnou péči, jako lásce, rozkvete do barev jara.

Na dotek

  • Zavři oči. Nádech. Výdech. Co vidíš? 
  • Meditace. Klidné místo v přeplněném světě. 
  • Vnitřní domov dávající pocit jistoty a bezpečí. 
  • Místo, kde můžeme být sami sebou bez soudů a očekávání. 
  • Na dotek hřejivá, zářící barvami duhy. 
  • Zakotvující v přítomném okamžiku, a otevírající dveře, které jsme se báli odemknout. 
  • S nádechem přinášející sílu, a s výdechem odnášející bolest, jako Jin a Jang v nekonečné souhře celistvosti a jednoty dvou protikladů, které se navzájem potřebují. 

V kapradí

  • Prázdnota otevírá dveře k proměně. Dává nám možnost nahlédnout do svého nitra. Cítit lásku, cítit bolest, cítit celou paletu pocitů. 
  • Jednoho dne se vydá na cestu. Je nádherné jaro, zelené, a chladné zároveň. Na lesní pěšině spatří mloka. 
  • A během následujících vteřin se zaplní... Životem, který si nežádá ničeho. Prostě je.

Maják

  • Největší opora ve vztahu přichází, když se rozhodneme jít s tím druhým navzdory společné předurčenosti. 
  • V čem vlastně spočívá tato předurčenost? Ve všech programech chování, jednání a zkušeností, které se do nás vepsali v dětství, a my na jejich základě reagujeme, tak jak reagujeme. Ve většině případů zcela nevědomě. 
  • Proč je to největší opora ve vztahu? Protože, když dokážeme jít s tím druhým navzdory svým nedostatkům, znamená to, že i přes prázdnotu a temnotu, která nás obklopuje, se snažíme najít to hezké, a budovat silný vztah, kterým jen tak nic neotřese. A to chce nejen výdrž, ale i odvahu, a sebeovládání. 
  • Je to výzva, musíme čelit nejen svým, ale i partnerovým největším strachům, slabostem a selháním. A přitom se z toho nezbláznit, zvládnout své emoce, a k tomu normálně fungovat. 
  • Co se však stane, když budeme stát na útesu, jako maják během rozbouřené noci? Rozsvícená lucerna povede naše další kroky přes všechny vlny, a nebezpečí. 
  • A právě v těchto okamžicích se v tichu rodí to pověstné MY. Jsme na stejné lodi. Oba cítíme bolest, i lásku. Otázkou však zůstává: ,,Chceme jít spolu, nebo proti sobě? Tak co? Jak to vymyslíme, abychom bezpečně dopluli k majáku?" 

Dva vlci

  • Možná ten příběh znáte. Každý z nás má v sobě dobrého a zlého vlka. Záleží jen na tom, kterého krmíme. 
  • Největší výzvou je to pak v období různých překážek a nesnází. Jak se vyrovnat s vnějšími okolnostmi, které nemůžeme změnit, a zároveň si zachovat vnitřní klid?
  • Říkám tomu PERSPEKTIVA ORLA. Povznést se vysoko nad zem, oprostit se emocionálně od všeho, co se děje. A položit si otázku: ,,Co mohu udělat jinak?"
  • A pak v otázkách pokračovat. Tím se problém zmenší, a přestane se krmit pochybnostmi, hněvem, či pocitem prázdnoty. 
  • V pohybu, tak jako v aktivitě spočívá život. Život přichází s transformací. To, co bylo včera, není poplatné pro dnešek. 
  • Síla přichází, když zůstáváme věrní svým hodnotám, a staráme se o to, co nás posouvá vpřed. 
  • Co je důležité pochopit, svět je jedna velká iluze. Všichni si hrajeme se slovy, kterým chceme uvěřit. Když mi bylo patnáct, myslela jsem si, že ideální partner je ten, se kterým budeme mít hodně společného. O pár let později jsem došla k závěru, že malý věkový rozdíl zaručí, že si budeme rozumět. O dalších 8 let později, jsem viděla komunikaci a spolupráci, jako ty nejlepšími průvodce kvalitním vztahem. A co si myslím nyní? Že nic na světě nezaručí to, co se bude odehrávat v následujících dnech, měsících, či letech. Pro jakého vlka v nás se nakonec rozhodneme. 


Všechno nejlepší

  • Tak přesně toto je název malé knížky s několika slavnými citáty. Jeden z nich zní takto: ,,Jestliže tě tvá minulost neuspokojuje, tak na ni zapomeň. Vymysli si pro svůj život nějakou novou historii a uvěř jí. Soustřeď se jen na ty chvíle, kdy jsi dosáhl splnění svých tužeb - a tato síla ti pomůže uskutečnit všechna tvá přání." Paulo Coelho
  • Nezávisle na tomto citátu, jsem si začala psát dopisy. Na každý měsíc jeden. Mluvím o všem, co se povedlo, o hezkých prožitcích, které by se normálně ztratily ve víru života. Připomínám si svá přání. Otevírám své srdce novým příležitostem, pohledům a zkušenostem. A právě v těchto chvílích hlubokého klidu, přicházejí náměty na další aktivity. S každým vědomým krokem k cíli, sílí i sebedůvěra v jeho splnění.  


Rozcestník

  • To, co přichází jako překážka, stává se cestou...
  • Občas přicházejí situace, které na první pohled vypadají složitě, ale jsou jen iluzí.
  • Občas sami sebe izolujeme, protože máme strach vybočit z norem.
  • Občas podléháme emocím bezvýchodnosti, bezmoci, či bezpráví. 
  • Překážky nás přichází posilnit.
  • Překážky nás učí něco nového.
  • Překážky selektují to, co již nepatří do našeho života.
  • Vnější okolnosti nemůžeme ovlivnit, ale jak učí stoikové, naši vnitřní reakci ano.
  • Již před rokem jsme byli na prohlídce v jedné speciální škole, kde nám bylo řečeno, že dochází k velkému nepoměru přihlášených uchazečů vs. přijatých.
  • V těchto dnech jsme se zařadili k drtivému procentu uchazečů, kteří se nedostali na žádnou oslovenou školu.
  • První myšlenka: ,,Co s námi bude?" Druhá myšlenka: ,,Jaké mám možnosti?"
  • Všechny těžkosti mi dali jednu velmi důležitou zkušenost. Nechám promluvit strach. Následně sama sobě řeknu: ,,Děje se to nejlepší." A nakonec si položím otázku: ,,Co je pro mě v této situaci nejdůležitější?" Může to být cíl, hodnota, konkrétní představa.
  • Takže...pokud se vrátím k první otázce...Do konce léta zbývají tři měsíce. Po tuto dobu můžeme vyjednat nástup do speciální školy skrze spádovou školu. Nebo si dodělám asistentské zkoušky. Nebo přejdeme na individuální výuku. Nebo se vydám úplně jinou a neotřelou cestou. Tomuto okamžiku říkám ROZCESTNÍK. Na stůl jsem totiž vyložila všechny karty, všechny pro mě schůdné možnosti, a nyní čekám, co mi život přihraje.
  • Tuto fázi mám nejraději, otevírá se tím celý svět. Není to jen o jedné možnosti, ale o celé škále zajímavých projektů. Každá z těchto cest je pro mě fascinující. První přináší zodpovědnost a schopnost fungovat samostatně, jak pro mě tak dítě. Druhá by mě dovedla k tomu, jak vypadá svět dětí se speciálními potřebami, a jak jim pomoci. Třetí by mi dala možnost být se svým synem v ty nejdůležitější roky.
  • A jaká myšlenka stojí v pozadí? Touha splnit svou rodičovskou úlohu a dovést své dítě k samostatnosti, aby dokázalo fungovat a přežít v tomto světě. Přeji si pro něj podnětné prostředí, ve kterém se bude posouvat stále vpřed. Možná i díky tomu jsme skončili ve spádové škole. Jak jsem na začátku mluvila o strachu, dnes jsem si uvědomila, že nikdo neví, jak dítě zareaguje. Správnou aplikací a šetrným jednáním to může být to nejlepší...
  •  

Rožnov pod Radhoštěm

Ještě před rokem mě podobný výlet naháněl husí kůži. Dítě se speciálními potřebami, a pes, co se bojí vlastního stínu. Přesto jsem to zkusila. Rožnov je mým snem od 13 let. A tak když vyšlo počasí, jeden přestup ve Valašském Meziříčí a krásný dojezd 4 hodin z Prahy, nebylo již o čem přemýšlet. Po dlouhém hledání ubytování, jsem nakonec vybrala Camping Rožnov. A byla to trefa do černého!

V areálu se nachází několik typů ubytování. Od zděných apartmánů, chatek, po místa na stanování a kempování. My jsme bydleli v chatce Hobit, s jednou elektrickou zásuvkou, malou lednicí, lampičkou, komodou, stolkem a dvěma židlemi. Asi 50 metrů od chatky se nacházely toalety se sprchami, a celodenně otevřená restaurace. Na jejich smažák s hranolkami nedám dopustit!

Vstup/výstup do areálu byl možný pomocí čipu. Ručníky jsou zpoplatněné za 200 Kč/osobu. Součástí areálu je i dětské hřiště a venkovní bazén. Pozor jen na otevírací dobu recepce, my jsme přijeli o hodinu dříve a kempovali jsme u benzínky :D Ve které mj. najdete první pomoc, od kávy, až po léky na bolest hlavy, nebo obložené pečivo. A o pár kroků dál si můžete pochutnat na točené zmrzlině.

Tipy na výlet

  1. Valašské muzeum v přírodě: my jsme navštívili Dřevěné městečko, a valašskou dědinu.
  2. Pěší turistika Rožnov pod Radhoštěm - Radhošť (6,5 km po červené), Radhošť - Radegast - Pustevny (4 km po E3, modré), z Pusteven jezdí pravidelná linka 662 přímo do Rožnova
  3. Dětský park Gibon: vstupenky jsou buď celodenní nebo jednotlivé (ale pozor, ne na všechny atrakce je lze zakoupit), my jsme zkusili aquazorb a minigolf, ale součástí je i překážková a lanová dráha, trampolíny a dětské skákací hrady
  4. Lanovka: Pustevny - Trojanovice a nazpátek (celková doba jedné jízdy: 18 minut)

Cestování s dítětem, které má speciální potřeby vyžaduje jistou dávku plánování, a také nabitou baterii, protože každá přestávka se současně stává i odměnou. Zároveň jsem chtěla využít hezkého počasí a trávit, co nejvíce času venku. Mým cílem bylo nakombinovat, co nejatraktivnější program. Kultura - zábava - sport. A to Rožnov rozhodně splňuje! 

Přichází s cestováním

  • Schopnost nechat věci plynout: na zpáteční cestě jsme si sedli na opačnou stranu vagonu, na vyhrazená místa pro invalidy (kvůli úložnému prostoru na cestovní tašku, kterou jsem tak měla při ruce). Na jedné z dalších zastávek přistoupil pár, který měl místenku, ale vzhledem k volným sedadlům se přesunul před nás. O hodinu později jsme se museli přemístit na vlastní místa, čehož si všiml pan průvodčí. Klekl si k nám, a začal vysvětlovat, že to jsme nemuseli, protože máme přednost, jako držitelé ZTP/P. Jenže...To, co vypadalo jako nevýhoda, bylo nakonec příjemným bonusem. Vhledem k nižšímu obsazenosti, jsme získali dvě místa navíc.

  • Víra, že je o nás dobře postaráno: v momentě, kdy jsme dorazili na vrchol Radhoště, mě přepadla neskutečná migréna. Slunce pálilo, a šestikilometrový výšlap do kopce dal pořádně zabrat. Na Pustevny jsem už přicházela, a měla vše, jak ve zrychleném filmu. Načetla jsem google mapy, a nevěřila vlastním očím. Sestup do údolí by trval další tři a půl hodiny. Lanovka nenalezena, ale místo ní mi na obrazovce blikla autobusová zastávka vzdálená asi 100 metrů od našeho stanoviště...

  • Vědomí, že to, co bylo poplatné před rokem, nemusí být stejné i dnes: za poslední rok se zvýšila frekvence našich výletů. Jakmile doma zazní toto slovo, všechno ožije, a je na nohou. A pak jsou tu maličkosti, které vždy mile překvapí... Bojácný pes jde disciplinovaně vedle nohy. Dítě samo od sebe vezme rukojeť cestovní tašky a pomáhá mi ji vézt.  

Všechny články